Má hrdinská cesta
Je tomu už více než pět let, kdy jsem poprvé sestoupila až na dno, dá se dokonce říct, že až na dno své duše a svých sil. Ve věku bezmála osmnácti let mi bylo dáno projít zatím nejtěžší zkouškou svého života a zjistit, jak smutný je smutek, jak hluboké je zoufalství a jak černá je noc. Před pěti a půl rokem mi umřela máma na rakovinu a já se ocitla tady na zemi sama s vědomím, že už nikdy se jí nebudu moci zeptat na radu, svěřit, nebo se jen přijít schoulit do klubíčka na klín, až mi bude opravdu zle. A zle mi opravdu bylo. Vydržela jsem po celé dny (trvalo to asi dva měsíce) čumět čtyři hodiny do zdi před sebou bez jediné myšlenky, bez života. A uvnitř mě užírala vina, to já za to můžu, neudělala jsem víc, nezachránila jsem ji. Vím, že i ona by to pro mě neudělala. A ozval se můj starý dětský a největší strach KDYŽ BUDU ZLOBIT, MAMINKA MI UMŘE A BUDE TO MOJE VINA.
Read More