Povídka podle obrázku

V jedné chudé rodině na okraji vesnice, neznámo kde a neznámo kdy, se narodil malý chlapec. Rodiče nikdy neměli peněz nazbyt – stěží jen na jídlo a nejnutnější potřeby. Co však mohli synovi dát a co se penězi často nedá zaplatit, bylo slušné vychování a pocit lásky, zázemí a bezpečí.
Už odmalička se chlapec setkával s nejrůznějšími ústrky. Ostatní děti z vesnice se mu často pošklebovaly pro nuzné poměry jejich rodiny, vynechávaly ho ze svých her. Dávaly mu najevo, že on mezi ně nepatří. I přesto si chlapec si moc přál, aby jej ostatní děti přijaly mezi sebe. Nerozuměl, v čem je horší než ostatní. Jeho snahy o kamarádství však byly marné a on po určitém čase rezignoval na své přání. Nechtěl se doprošovat o místo na slunci tam, kde o něj nikdo nestojí.

„ Mami, bojíš sa toho pána, čo stojí na tej skale a vyzerá ako strašidlo?“, spytuje sa moja malá dcérka.
Sme na výstave obrazov. Zašli sme sem náhodou, máme trošku času, kým nám pôjde vlak a výstava je hneď vedľa stanice.
„ Ja sa ho teda vôbec nebojím. Je smutný, lebo sa nemôže hýbať. Myslím, že skamenel “, pokračuje a fantázia jej pracuje na plné obrátky.
„ On je totiž úplne celý kamenný a pozerá na toho druhého pána. Vieš, on je síce celý z kameňa, ale vie sa pozerať a má aj rozum. Asi urobil niečo zlého a teraz je zakliaty. A ten druhý pán, ten s červeným plášťom a modrými nohavicami mu niečo ukazuje. A čo to je, mami? Fíha, to je predsa malé dieťatko!
Má otvorené ústočká a asi plače. Chúďatko malé, asi sa bojí. Alebo má hlad. Teraz ti ale neviem povedať, čo mu je. Asi má hlad. A nemá tam maminku. Museli ísť dosť dlho, lebo na takú vysokú skalu sa ide dlho. Mami, je to určite vysoko. To musíš vidieť aj ty. Šedé vysoké skaliská sú vždycky vysoko. Asi išli už od rána, tak je to malé dieťatko unavené a chce sa mu spať a má aj určite hlad. A prečo ho tam ten pán vyniesol? “, podopiera si moja Zuzka bradičku a dumá a nafukuje pri tom líčka.

„…Je mi zima, přines přikrývky.“
„Neboj se, rozdělám oheň, brzy se zahřeješ.“
Venku stále hřímají blesky a vše bičuje ledový déšť. Nezdá se, že by mělo být jiné počasí. Půda je změklá, všude je spousta bahna a kaluží. Nikdo není schopen vyjít ze svého úkrytu a jí je tak těžko. Je v posledním měsíci těhotenství a má u sebe jen jeho.

Arthur předal Johnovi dítě. „Běž, už ti nehrozí nebezpečí“.
John odpověděl hlasem třesoucím se vděčností: „ A co ty?“
„Já už dolů mezi lidi nemůžu. Jak vidíš, už nejsem k poznání. Jde to rychleji, než jsem čekal. Ty bodliny se na mé kůži objevily ani ne po hodině, co jsem malého vytáhl z bílého ohně na oltáři.
Ti, ale museli zírat, když jsi jim překazil ten jejich zatracenej rituál. Škoda, že jsem to neviděl.“
„Myslím, že neřekli poslední slovo. To, že nás nechali odejít, znamená, že jen přijali výměnu. Mě místo dítěte. Hádám, že si ještě se mnou chtějí pohrát.“

„Jsem zakletý, říkají mi Zloun a každý rok v den jarní rovnodennosti mi ta lidská havěť nosí dítě. Nevědí, co se s tím dítětem stane, zda ho sním nebo ho nechám žít, aby mi sloužilo. Nevědí nic. Jen mi ho nosí, protože to tak dělali jejich otcové, dědové, pradědové…“