Na zadané téma – úvaha

Som žena, som matka, som milenka, som priateľka, som dcéra a vnučka, som objekt túžby aj nenácisti, radosti aj žiaľu, porozumenia a nepochopenia… Som matkou syna, čím mi bolo dopriane pozorovať malého chlačeka, ako si dobýja srdce prvej ženy v jeho živote. Ako súťaží o prvenstvo s každým iným chlapom v mojom okolí.

JSEM ŽENA. Nevím, co to znamená pro ostatní, ale pro mě to je velmi nesnadné. Učím se, pozoruji ostatní ženy, jak jednají, jaké jsou, jak mluví, jak myslí. Snažím se naučit se, jak být v tom dobrém slova smyslu pasivní, přijímavá. Většinou pak stejně za chvíli vklouznu do své role i na místech, kde mi to škodí.

Když zavřu oči, objeví se vnitřní obraz čarodějky – podzemní kamenný chrám, všude je vlhký vzduch, jsem v kruhu žen, které v sobě mají zvláštní vážnost, soustředění a koncentraci. Nikdo nemluví, přesto každý ví přesně, co má udělat. Není třeba slov, je třeba se jen stát tohoto celku.

Než jsem dospěla ke svému nynějšímu cíli, uběhla dlouhá doba a ušla jsem dlouhou cestu hledání.
V 21 letech jsem se vdala a veškerý můj čas zabrala péče o děti a domácnost, později se k tomu ještě přidalo zaměstnání. Manžel se mi stále vzdaloval, čím dál víc jsem měla pocit, že žije vedle nás a ne s námi.

Tvořím si svůj pomyslný obranný krunýř, aby se na mě nedostaly negativní postoje druhých. A z toho všeho mám v hlavě zmatek. Myšlenky mi pádí úplně jinam než chci a nejdou ukočírovat.

Tvořím změny. Už nechci být „třtinou plápolající ve větru“. Snažím se proto vytvořit v sobě pevný bod, ze kterého budu vycházet. Tvořím tedy ten bod, ten chrám. Sebe sama. Jenomže ne vždycky použiji správný postup, vrátím se k tomu, co bylo a tvořím víry. Pak také tvořím „bubáky“ a dusno. Až se z toho vzpamatuji zase pokračuji v tvoření toho bodu. Snažím se i vytvořit jiný vztah s partnerem, protože ten dosavadní byl nějaký jakoby zasazený v růžové kouli. Ale dokud nebudu mít vytvořený ten bod, stejně nic moc nezměním. Takže je to vlastně pořád o tom jednom.

Poslední tři měsíce jsem ustrnul a netvořím v zásadě vůbec nic. Nebývá vidět slunce, jen mraky a déšť nebo sníh. Lidi jsou takový „zapadnutý“ prostě, zima. V práci se řeší řeší ty neskutečný časopisy a to mě dusí. Jsem v nejzazším bodě zimního útlumu, má vůle a podvědomí mi po většinu času zůstávají skryté. Žiju naprosto mechanicky a reflexivně. Nejsem schopen se k čemukoliv vyprovokovat nebo se do něčeho „zakousnout“. Tvořím součást davu a jako jeden z mnoha anonymů s ním tupě pochoduji do neznáma bez toho, abych nějak závažněji řešil, natož ovlivňoval, směr pochodu.

Doplétám svetřík, který mám rozpletený od předloňska. Kromě něj mám rozpletené asi ještě čtyři další, taky asi od předloňska, z toho tři pro syna, který od té doby vyrostl, tak asi budu párat a začínat znovu. Maluji na oblázky, které si vždycky v létě nasbírám v Otavě. Maluji na ně hlavně ženské figury, protože každý oblázek má nějaký charakteristický tvar, který připomíná ženské křivky a já už pak jednoduchým domalováním ty ženy z toho vlastně „vytáhnu“. Taky pomalovávám malé silnostěnné skleničky, do kterých se pak dávají čajové svíčky. Nejraději ale tvořím keramiku, mám malou keramickou dílničku.

Válku vymysleli muži. Miliony let starý instinkt je nutí neustále dobývat nová území, aby zajistili blahobyt svému rodu. Muži, kteří se chtěli stát velkými a v moři dějin nezapomenutelnými, vždy táhli světem s vyzbrojenou armádou. Možná je pro ně záležitostí ekonomickou, ale pro obyvatelstvo napadené země tragédií a důvodem k nenávisti. Boj je měřením sil, hra, ve které jde o život, o to, co je pro člověka nejcennější. Zabití zřejmě dodává pocit výsostnosti vlastní nadřazenosti a především moci. Opravdové moci nad člověkem, který se zdá být momentálně slabší.

Egoista versus blázen
Jedna cílevědomá osoba jdoucí přes mrtvoly, která si chce za každou cenu dosahovat svého cíle bez ohledu na druhé (moc, ego, být lepší než druhý)
Skupina stojící v pozadí
Několik vlivných lidí o kterých se málo ví a málo mluví, kteří jsou hlavně za ekonomickými cíli (chtít víc a mít víc)