Práce studentů

Tvořím si svůj pomyslný obranný krunýř, aby se na mě nedostaly negativní postoje druhých. A z toho všeho mám v hlavě zmatek. Myšlenky mi pádí úplně jinam než chci a nejdou ukočírovat.

Tvořím změny. Už nechci být „třtinou plápolající ve větru“. Snažím se proto vytvořit v sobě pevný bod, ze kterého budu vycházet. Tvořím tedy ten bod, ten chrám. Sebe sama. Jenomže ne vždycky použiji správný postup, vrátím se k tomu, co bylo a tvořím víry. Pak také tvořím „bubáky“ a dusno. Až se z toho vzpamatuji zase pokračuji v tvoření toho bodu. Snažím se i vytvořit jiný vztah s partnerem, protože ten dosavadní byl nějaký jakoby zasazený v růžové kouli. Ale dokud nebudu mít vytvořený ten bod, stejně nic moc nezměním. Takže je to vlastně pořád o tom jednom.

Poslední tři měsíce jsem ustrnul a netvořím v zásadě vůbec nic. Nebývá vidět slunce, jen mraky a déšť nebo sníh. Lidi jsou takový „zapadnutý“ prostě, zima. V práci se řeší řeší ty neskutečný časopisy a to mě dusí. Jsem v nejzazším bodě zimního útlumu, má vůle a podvědomí mi po většinu času zůstávají skryté. Žiju naprosto mechanicky a reflexivně. Nejsem schopen se k čemukoliv vyprovokovat nebo se do něčeho „zakousnout“. Tvořím součást davu a jako jeden z mnoha anonymů s ním tupě pochoduji do neznáma bez toho, abych nějak závažněji řešil, natož ovlivňoval, směr pochodu.

Doplétám svetřík, který mám rozpletený od předloňska. Kromě něj mám rozpletené asi ještě čtyři další, taky asi od předloňska, z toho tři pro syna, který od té doby vyrostl, tak asi budu párat a začínat znovu. Maluji na oblázky, které si vždycky v létě nasbírám v Otavě. Maluji na ně hlavně ženské figury, protože každý oblázek má nějaký charakteristický tvar, který připomíná ženské křivky a já už pak jednoduchým domalováním ty ženy z toho vlastně „vytáhnu“. Taky pomalovávám malé silnostěnné skleničky, do kterých se pak dávají čajové svíčky. Nejraději ale tvořím keramiku, mám malou keramickou dílničku.

Válku vymysleli muži. Miliony let starý instinkt je nutí neustále dobývat nová území, aby zajistili blahobyt svému rodu. Muži, kteří se chtěli stát velkými a v moři dějin nezapomenutelnými, vždy táhli světem s vyzbrojenou armádou. Možná je pro ně záležitostí ekonomickou, ale pro obyvatelstvo napadené země tragédií a důvodem k nenávisti. Boj je měřením sil, hra, ve které jde o život, o to, co je pro člověka nejcennější. Zabití zřejmě dodává pocit výsostnosti vlastní nadřazenosti a především moci. Opravdové moci nad člověkem, který se zdá být momentálně slabší.

Egoista versus blázen
Jedna cílevědomá osoba jdoucí přes mrtvoly, která si chce za každou cenu dosahovat svého cíle bez ohledu na druhé (moc, ego, být lepší než druhý)
Skupina stojící v pozadí
Několik vlivných lidí o kterých se málo ví a málo mluví, kteří jsou hlavně za ekonomickými cíli (chtít víc a mít víc)

Jsem letuška. Jako každá profese, ve které člověk pracuje s lidmi, i ta moje přináší den co den spoustu příběhů nabitých emocemi.
Egypt. Každý Čech, byl v Egyptě v průměru třikrát. Takže, pokud jste ještě nešnorchlovali mezi pestrobarevnými rybičkami, pokud vás ještě nespálilo Egyptské slunce a neochutnali jste maso pečené na ohni v poušti, musel tam být někdo třikrát za vás. Cesta letadlem trvá něco kolem čtyř hodin, letí se většinou v noci, kvůli přehuštěnému letovému provozu. Ano, cestování v noci, rodiny s dětmi a ještě navíc letadlem. Letadlo samo o sobě se mnoha lidem jeví podezřele, plechová roura, tak vysoko na nebi, no – věřte tomu.