Slunce svítilo z modré oblohy, po níž sem tam pluly mráčky jako vystřižené z kresleného seriálu, a pohled vzhůru navozoval zdání poklidného letního dne. Ze zoraných polí ale už táhnul chlad, znamení přicházejícího podzimu, který se letos ozýval příliš brzy. Na obzorem se vznášel slabý chvějící se opar, tak typický pro časné podzimní dny, a listí stromů jako by v sobě skrývalo budoucí žluť. Čerstvému větru, který se korunami proháněl, tak nedalo moc práce vehnat nepříjemný průvan do budov a pod košile či sukně.

Po silnici sem tam projelo auto. Atmosféra působila líně a trošku melancholicky, všude byl cítit víkend, který vypukne po pár hodinách, jen co lidé začnou opouštět kancelářské budovy, aby se pokusili stihnout to, co se jim v letních měsících, tento rok vesměs nevlídných, nepodařilo, a co odkládali na lepší počasí, které nepřišlo.
Zuzana s Hanou se vydaly na další kolečko okolo statku. Na zadním nádvoří vystoupaly po schodech na terásku. Zuzana se opřela o zábradlí a chvíli pozorovala vlající prádlo na šňůře mezi protějšími chatičkami. Velký dům byl zcela prázdný, jen za plotem u silnice pokřikovaly děti.
„Tak ti z toho mám takový zvláštní pocit,“ zamyšleně pronesla Hanka.
„Taky,“ souhlasila Zuzana. „Ale třeba se konečně všechno postaví na pevný základ,“ pokračovala.
„Uvidíme,“ pokrčila Hanka rameny. „Teď už se dá jenom počkat.“
Na protější svah prudce svítilo sluníčko a zelená barva stromů vystupovala skoro ostře proti modrému nebi. Jen kdyby se do toho nemísil ten našedlý podzimní opar.
„Víš, že se vůbec netěším domů?“