JSEM ŽENA
Brrr, ty prsa a boky a to měkké tělo bez svalů, co má maminka. Nechci mít žádné boky!
A fuj, ty ženy s těhotnýma břichama – jak odporné.
Co mají ty holky na tom, že vozí kočárek s miminkem? Vždyť je to tak nudné.
JE MI DESET. JSEM POŘÁDNÁ A PEČLIVÁ HOLČIČKA, NAVŠTĚVUJI SPOUSTU ZÁJMOVÝCH KROUŽKŮ, JSEM POSLUŠNÁ A DOBŘE SE UČÍM. (POZN.: V rukopise psáno zrcadlově a zprava doleva!)
Holčičky nemůžou sedět s nohama od sebe!
Holčičky nemůžou křičet a vztekat se!
Brrr, ta menstruace, jak příšerně se za to stydím! ..Tak pojď Věruško, řekneme tatínkovi, že už jsi dostala měsíčky,.. (nesnáším to slovo) a moje maminka mě dovede k tátovi a tímto způsobem mu to sděluje. Já se cítím hrozně ponížená, je mi z toho na blití, nevím, co mám dělat. To ženství je tak odporné.
Je mi třináct, jsem ošklivá, opuštěná, plná úzkostné nejistoty.
Co se to děje, jaký zázrak? Je mi čtrnáct, stávám se labutí. Jsem snad magnet? Co je to za sílu, která mě činí tak přitažlivou? To ženství, to je ale skvělé, nemusím vůbec nic dělat, jen se určitým způsobem dívat, pohybovat se a ..celý svět mi leží u nohou… Jak je mé tělo krásné, jak se za mnou muži otáčejí, jak jsem úžasná! Jak je dobré být ženou! Žádná námaha!
Nu dobrá, umožním tedy tomu nejkrásnějšímu princi, aby mne učinil šťastnou. Vždyť je to pro něj pocta, aby mohl o mne pečovat a vše pro mne zabezpečit. Jsem přeci princezna. Jsem žena!
A pak se řadu let střídají ta mezní interpunkční znaménka od lásky k bolesti, od nadšení k depresi, od síly ke slabosti. Ta . (tečka) mi připadala taková nudná, takové smíření či přijetí toho stavu být ženou. A ona – tečka, je obsažena i v tom vykřičníku a i v tom otazníku. Je to takové JOD.
Vášeň, divokost, prudkost
něha, krutost,
láska a smrt.
Kdo se nebojí takové ženy?
S kým to mohu sdílet?
S kým to mohu žít?
Kdy se prosekám šípkovými keři? Kdy se přestanu bát?
Jaká slast, když mi z prsou teče mléko, jaká slast, když někdo saje, když někoho živím.
Jaká slast, když jsem těhotná hudbou a rodím tanec.
Jsem žena, jsem matka, jsem šťastná.
A taky ráda peču, vařím, smažím.
A když je ten koblížek hotový, tak se vydá do světa.
A taky ráda plácám blbosti a podívejme, kam až mě ta slova dovedla…
Koblížek je sežrán… A já bych „Tě“ samou láskou snědla (to „Tě“ nevím kdo je).
Jsem žena. Jsem láska a smrt. Jsem tvoření a ničení.
Jó, ničení jsem si vědomě zatím moc neužila.
Roztrhnu „Tě“ jako hada!
A už tady máme tu Evu a toho hada
……a to je začátek a konec
Osnova: 1) Jsem žena?
2) Jsem žena!
3) Jsem žena.
? ! . ? ! . A co teď s tím?!……….
Je mi deset, lezu po stromech, skáču z velikých výšek, peru se a zápasím s bráchou. Jak úžasné vzrušení a pocit volnosti přinášejí tyhle klučičí zábavy. Být klukem je lepší. Chci být kluk.