Prosba
Šel, stoupal dál a dál, cesta už dávno přestala být skutečnou cestou, pro každý krok musel hledat místo mezi kamením a trním. A okolí? Okolí vůbec nebylo vlídné. Z jedné strany mu skály hrozily, že každou chvíli na něj svrhnou některý ze svých obrovských balvanů; z druhé strany zívaly a dělaly si na něj chuť čím dál větší propasti.
Stále častěji velmi toužil se zastavit a odpočinout si. Pořádně si odpočinout. Vzpomínal na hodiny a celé dny, které tak slastně proválel ve své pohodlné posteli, ve svém luxusním pokoji, ve své výstavní vile. Jenže to už bylo pryč. O vilu dávno přišel u hracích automatů a skoro dva roky se toulal bez domova světem. Měl i problém se uživit. Ale ani ho nenapadlo požádat někde o práci! On a pracovat?! Ne, takový blázen není! Jenže jíst se chce každému. A tak podváděl, loupil a dokonce vraždil. Duše mu černala a černala až zůstal jen malinkatý kousek původní běloby.
Ale ten kousek ho naštěstí přinutil, aby zašel za poustevníkem, bývalým advokátem, který vyměnil svůj život v soudním světě zaději za jeskyni na úpatí těchto skal, než aby dál poslouchal vychvalování nespravedlnosti. Dalimil Puškvorec chtěl od něho poradit jak má žít dál.
„Začíná se mi zdát, doktore poustevníku, že jestli to povedu takhle dál, že bych taky mohl skončit za mřížema a já mám klaustrofobii, mně by to nedělalo dobře na žaludek. Co mám dělat?“, řekl po pozdravu poustevníkovi.
„Jo, každá rada drahá,“ začal poustevník. Ať už to s ním bylo jak chtělo, byl to advokát.
„Ale v každé situaci si musí člověk umět poradit. Tedy, když ne, tak se musí poradit. Jinak to nejde. Dobře jsi, hochu, udělal, že jsi mě vyhledal,“ pokračoval.
„A poradíte mi?“, ptal se netrpělivě Dalimil Puškvorec.
„Jak jsem říkal, každá rada…“
„Ach, jistě, nějaký ten miliónek vám seženu.“
„Sliby chyby… pěkně se to rýmuje, že ano.“
„Vy myslíte jako napřed?“, zarazil se Dalimil Puškvorec.
Viděl, že to jinak nepůjde. Konec světa, na konec světa ani do jeskyně nelez! Podal tedy poustevníkovi drahocenný šperk, který mu darovala jeho poslední oběť. Tedy po smrti.
Poustevník se usmál a začal radit. „Nahoře, úplně nahoře ve skalách, je kouzelná socha nějakého svatého. Ta prý má takový dar, že toho, kdo až tam vyleze a poprosí ji správným způsobem, zbaví všech těžkostí.\“
„A co je to správný způsob?“, ptal se Dalimil Puškvorec.
„Jo, to jednak nevím, protože jsem tam nelez, já to nepotřebuju a jednak jsi dal jen jeden šperk tak jedna otázka jedna odpověď. Na shledanou.“
„Děkuji, doktore poustevníku,“ řekl Dalimil Puškvorec a odešel. Nic jiného mu nezbývalo.
A tak lezl a lezl až dolezl. Však taky z toho lezení byl už pěkně naštvanej. Ale skutečně tam byla socha. Ale skutečně tam byla socha. Že je svatá poznal v posledních paprscích slunce podle špičaté čepice se zářící hvězdou na hlavě a bohatého nákrčníku.
Hned se dal do mluvení, ať to má co nejdřív za sebou.
„Já sice nevím, svatej, jak se jmenuješ, protože mi to ten tvůj komplic dole neřek a taky na tebe moc nevidím, protože jsem šeroslepej, ale vylez jsem sem, tak jsem snad udělal dost, abys mě zbavil všech těch, co po mě jdou. Mě už to nebaví stále se schovávat a všelijak vymlouvat. Já bych chtěl mít zase svoji vilu se svojí vílou, protože potřebuju, aby ten život stál za něco. Tak dělej, no,“ domluvil a čekal na odpověď nebo na nějaké znamení, že nelezl nahoru zbytečně.
Čekal a čekal a čeká tam nejspíš dodnes, protože jeho černá duše a pýcha mu nedovolily najít pokoru a ten správný způsob jak požádat o pomoc. Možná dokonce, že za tu dobu už tam nahoře jsou dvě kamenné sochy.
Dalimil Puškovrec lezl nahoru do skal na konci světa celé hodiny. Cesta, po které šel, no, spíš se vlekl a ploužil, mu dělala bolest celého těla. V zádech ho píchalo, v hlavě hučelo, vzadu v krku vrzalo a nohy, o těch raději nemluvit. Nohy brněly, v kolenech a kotnících pískalo a celé je cítil jakoby byly z olova. Ruce a ramena ho nebolela a přesto nesl ten největší náklad co člověk může nést. Svou černou duši.