Čekání
Vybičovaná hrůzou, děsem a strachem o život vybíhám ven. Už stojím na prahu a dívám se na běsnění rozzuřených živlů. Domeček za mnou se tříští na tisíce kousků. Zvonivě dopadají na zem. Jak to ? Proč mi nikdo neřekl, že je můj domeček z porcelánu?
Prásk-přede mě uhodí blesk a rozčísne blízký strom. Pološílená hrůzou, zmrzlá a promoklá až na kost vybíhám pryč, pryč, daleko odtud. Prásk – za mnou další blesk. Nevím, kam utíkám, nevím, proč, nevím, jak dlouho to bude trvat. Jenom pryč. Pryč od domečků z porcelánu, pryč od běsnění živlů. Zdá se , jako by se domluvili proti mně. Najednou strašný rachot a kolem mě se dělá v zemi velká trhlina. V okamžiku jsem na malém kousku země. Malém, kulatém ostrůvku odděleném ode všeho kruhovou trhlinou, která snad vede přímo do pekla. Vyčerpaná padám na zem. Už je mi všechno jedno. Ležím a čekám. Čekám a nevím na co. —–Asi na smrt.—– Mám malý, krásný domeček. Je světlý, útulný a je v něm krásně teplo. Tak si v něm žiju a jsem úplně spokojená. Ničeho se nebojím. Až najednou –
Něco se děje venku a domeček se začíná třepat. Teď – „škrk“ – přes celou zeď trhlina. Teď na další zdi. Praská okno. Padá střecha. Strašný rámus.