Já
Snažím se rozpomenout, kterou část svého já jsem v září uložila do transformační do pyramidy. Je to ta část, kterou si přeji ovládnout, přeměnit na lepší a nepovažuji ji ani za příliš ctnostnou.
Vyplývá mi z toho, možná chybně, že to co má být ovládnuto, je nižším já, to co ovládá zastupuje já vyšší.
Přesto tím výčet „já“ nekončí.
Já je jedno a má mnoho poob. Projevuje se ve všem, co činím, v čem a jak se realizuju. Každý vnější akt odpovídá určité části já.
Při rozhovorech lidé často používají slova: Já mám takový a takový názor, já to dělám tak a tak. I já sama to tak říkám. Tato prohlášení vnímám jako projevy a postoje vnějšího já. Jsou to mnohdy zastírací manévry, odvádějící pozornost od toho podstatného, vnitřního já. Těmito projevy vůči druhým se utváří já vnější, které dáváme na odiv.
Řeknu-li já, ukážu si do středu hrudníku. Neukazuji tím na svou hrudní kost, ale na něco, co vnímám uvnitř, je to skryté a fyzicky to neexistuje. Ukazuji na sebe, na střed své osobnosti. Tentokrát vnímám já jako oživující princip, jako tajný střed, jako vědomí o sobě.
„Já“ nepokládám za statické, neboť stále prochází nějakým vývojem. Jako prvek, který si sám sebe uvědomuje, je ovlivněno zkušeností, která tento pokrok zapříčiňuje. Právě spojitots s uvědoměním je pro já typická.
O já se nedá mluvit, dá se jen prožívat. V okamžiku, kdy o něm mluvím, je to zrcadlení – je to vlastně Ty.