Sen
Zdál se mi sen
jednou v noci
o podivné osůbce
byl to zvláštní pocit.
Noc bledla v den
a ona s ním.
Mé dlaně položila
na svůj klín.
Tichým hlasem šeptala mi
slova neznámá
Prý abych je pochopila
hledala a poznala.
V bílém, světle zářící
skončila můj sen.
-Nezlob se, už stárnu,
přijdu další den.
Nepřišla však
nikdy více,
zmizela jak
večernice.
Po ulicích mezi stromy
chodí v řece plné vody.
Sídlí v domech, v lidech samých,
v lese, v oukách dětských dlaních.
V světle minulosti
víře budoucnosti
žila přítomnotí.
Hledala jsem,
ale marně,
v paměti své,
ve snu dávném.
Aýž jedné chladné noci
zaplavil mě opět zvláštní pocit.
Osůbku v bílem znovu jsem uviděla,
mluvila tiše, já ji tak neslyšela.
Vlasy měla z hedvábí
a na klínu mě houpala
že nepoví víc věděla jsem
přesto jsem doufala.
Zmizela s úsměvem utkaným z par.
Do dlaní vložila mi zvláštní dar.
Na něm stály řádky
psímenka z pohádky.
Rozbij tu bolest svojí pěstí
hledej mě v sobě, já jsem štěstí!