Houbařka
Slunko svítí, les se paří,
houbičkám se jistě daří.
Repelent je na polici,
stříkám si ho na palici,
na bříško i do rozkroku,
hmyz číhá na každém kroku.
Přisaje se mrška klíště
nebo komár štípne příště.
Zjasnila se nebesa,
vydávám se do lesa.
Cestička se krsáně vine,
zpocená jsem jako svině.
V lese tam je super stín,
opouští mne rychle splín.
Do ručky si beru hůlku,
Oči už mi lezou z důlků,
hledám hříbky, kozáky,
lištičky i masáky.
Tak jak bloumám tady křovím
různé houby tady lovím.
Prošla jsem už smrčí
v listech se tu poklad krčí.
Vytahuji kotlíček,
uvařím si čajíček.
Rozdělávám plamen malý,
v lese oheň zakázali.
Hajný honí v lese panny
a nemá rád narkomany.
Našla jsem si houbičky,
neznám je od babičky,
neznám je z Armády spásy,
a žízeň se krutě hlásí.
Čajíček mi hodně chutná,
jak vypadám je mi putna.
Najednou se všechno vlní,
fantazií už se plní
moje malá hlavička.
Kouzelná je Blanička.
Já jsem Ferda mravenec,
nejsem žádný pitomec,
stavím dům, stavím chlívek
z voňavých jedlových dřívek.
Jsem kavalír plný síly,
ukouzluji lesní víly.
V jakém jsem to vlastně tělě –
čumím na to jako tele.
Oj, jsem krásná lesní žínka,
leje ze mě jako sviňka.
Křepčím tady jako blázen,
občas sebou plácnu na zem.
A zas lítám v oblacích
jako peří z prasklých cích.
Plaším hoďku, ne-li více,
nestačí mi moje plíce,
Tak mě spása napadá:
Dobrou, slunko zapadá.