Dobro a zlo
Tu zimu už nebylo kam sáhnout pro další polínko do kamen. Bylo mnohem chladněji, než v minulých letech. Třásli jsme se v malém srubu a balili se do všeho, co bylo ještě nepoužité. Nezbylo nic, poslední zbytky tepla se vytratily stejně tak rychle, jako naše naděje v jaro a oteplení. Kolem srubu jen pustina, sem tam keř a skály tyčící se vysoko nad obzor. Cesta dolů k vesnici vedoucí průsmykem byla neprůchozí už více než měsíc. Vydat se na cestu dolů za tohoto počasí a bez jídla by znamenalo smrt v každém případě. Čekání na jednom místě nám připadlo jako lepší možnost, pravda však je, že se tím jen oddaloval jediný možný konec. Teplota v místnosti byla už několik dnů hluboko pod bodem mrazu, všechno jídlo zmrzlo na kost. I vlci přestali brousit kolem a raději se poohlédli po jiné kořisti.
Nejprve jsme si vyčítali, to, že jsme se ocitli v takové situaci, jeden přehazoval vinu na druhého. Pak nás zima donutila spolupracovat, společně jsme vykáceli všechny zbytky keřů, které byly v dosahu srubu. Navzájem jsme se posilovali, vzájemně jsme se zahřívali. Když však došlo vše a cesta dolů byla stále neprůchozí, vrátila se mezi nás nevraživost. Poslední zbytky sil jsme změnili na vzájemnou nenávist. Dny se vlekly, protahovaly v nekonečno. Jako by se vše ponořilo za závěs mrákot, snění a zoufalství.
Probudilo mě mlaskání a chroptění. Jako za závěsem, někde na pokraji vědomí vnímám, že se děje něco zvláštního, nepatřičného. Jeden z nás leží na zemi, z rány na krku mu vytéká horká krev, chroptí a snaží se polapit poslední zbytky dechu, než smrt dokončí své dílo. Dva se nad ním sklání a chlemtají vytékající tekutinu, trhají lačně zuby ještě teplé maso. Po očku sledují, jestli jsem vzhůru. Když si všimnou, že jsem se pohnul, kývnou na mě gestem zvoucím k hostině. Pomalu se snažím přišourat blíže. Daří se mně doplazit se tak blízko, že cítím čerstvou krev. Zakusuji se do masa, snažím se urvat, co nejvíce to půjde. Cítím, jak se mně rozkládá v útrobách pocit tepla a uspokojení. K jídlu jsem neměl nic víc, než čtrnáct dnů. O něčem teplém se mně mohlo jen zdát. Postupně se mně vrací vědomí. Organismus se vzpamatovává. Je mně dobře, tak dobře jak mně dlouho nebylo. Najednou se vše zdá být růžovější, nadějnější. Na ostatních je vidět stejná úleva, spokojenost. Ležíme na zemi, prohřátí teplým masem a krví, zabaleni v dekách spokojeně usínáme.
Mrtvola je po našem probuzení zmrzlá na kost. Při pohledu na zamrzlou krev všude kolem se mně začíná vybavovat co se vlastně včera dělo. V hlavě vyskakují otázky, které tam ještě včera nebyly. Vlastně, ho musel někdo zabít, někdo z těch dvou nebo oba. A jaký je v tom rozdíl, jaký je rozdíl mezi mnou a jimi, taky jsem byl rád, že tomu tak je. Také jsem oddálil vlastní konec a nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlel. Díváme se po sobě, je ticho, nikdo ještě nepromluvil. Všichni víme, že se stalo něco strašného. Všichni víme, že další může být kdokoliv z nás.
Uběhlo několik dnů, znovu hladovíme. Mám pocit, že se zblázním. Cítím obrovskou vinu. Nechápu, jak jsem mohl schvalovat tak ohavný čin. Zeptal jsem se, koho to vlastně napadlo, viník se sám přiznal a byl na to náležitě hrdý. Říkal, že díky němu jsme přežili další týden. Chtěl vděk a uznání. Rozzuřilo mě to natolik, že jsem ho zabil. V našem srubu se zase na chvíli udělalo teplo a zahnali jsme hlad. Byl jsem přesvědčen, že tak je to dobré. Nejen, že jsem potrestal vraha, ale také jsem nás zachránil na dalších pár dnů, zima přece už musí konečně polevit. Nepolevila. Jsme tu už jen dva. Každý v jednom rohu se po očku sledujeme. Na sobě vše, co jsme vzali těm dvěma. Je nám tepleji, jsme trochu najezení, ale není to nic platné, záchrana je ještě daleko. Přemýšlím nad tím, co se tu stalo. Jsem si jistý, že jsem byl v právu. Usínám s dobrým pocitem.
Probouzí mě divná bolest na krku, nejednou nemůžu polapit dech. Cítím, jak něco horkého stéká po mé hrudi. Hlavou mně probleskne, že jsem přece chtěl tomu zlu zabránit, tohle si nezasloužím. Už nemám sílu vzdorovat, jen sleduji, jak mě pomalu opouští život. Nenávidím celý svět.
—
Do týdne zima polevila, o mrtvoly se postarali vlci a poslední z nás došel průsmykem dolů do vesnice. Dole nikdo nevěřil, že by snad někdo z nás mohl přežít. O to více oslavovali jeho návrat. Rodiny nás všech se o něj postaraly. Každý se vyptával, jak se mu podařilo přežít a on vyprávěl svůj příběh hrdiny, který jen nebyl dost silný, aby mohl pomoci všem. Chvíli byl pro všechny vzorem, ale postupně tato příhoda zapadla v čase. On se oženil, měl tři děti, které dobře vychoval, krásnou ženu a domek v nížině. Zemřel ve vysokém věku, smířený a spokojený v rodinném kruhu.