Irchail
Irchail pohlédl na natažené lidské ruce. Konečně! V rukách bylo něco malého, co vydávalo podivné zvuky. Lidské mládě. Půlku mise měl tedy za sebou. Teď ještě zbývala cesta zpět. Jenže, jak vůbec uchopit něco tak malého a na první pohled křehkého? Tolik toho nastudoval a přesto se nemohl ubránit tomu, že by to mohl nějak poškodit. „Lidé jsou oproti hertlisům rozbitní“, mu stále blikalo v hlavě. „Nesmím udělat chybu“. Uložil malého Samuela do košíku, který si přivezl s sebou. I to měl nastudované.
Irchailův domov byl daleko. V úplně jiné galaxii. Přestože planeta IF8 byla mnohem mladší než Země, její obyvatelé byli daleko vyspělejší. V oblasti techniky a plánování byli v jejich galaxii absolutní špička. IF8 se vlastně nemusela potýkat se žádnými vnějšími nebezpečím. Letěl-li kolem meteorit, stačilo planetu odklonit o pár stupňů. Hertliti zkrátka měli pod kontrolou vše.Svoje zrození a dokonce i svoji skartaci. Všechny operace plánovala Ústřední plánovací komise. Dokonce i to, které samičí buňky se spojí se samčími. A tak jediné nebezpečí, které jim hrozilo, byli obyvatelé jiných civilizací. Irchail byl zaměstnancem Centra pro bezpečnost planety. Jeho práce spočívala v tom, že sledoval a monitoroval další civilizace, zvláště ty, které byly označené jako silně destruktivní nebe sebedestruktivní. On byl největším specialistou přes Zemi .Jeho mozek neustále projížděl zemské databáze. Nebyl to problém, mozek hertlisů byl stvořen pro daleko více informací než lidský. Hlavně ho dokázali na rozdíl od lidí využít na 100%. Irchail pracoval mechanicky a pečlivě. Až do chvíle, kdy dostal na starost i lidské písemnictví. Prošel milióny stran různé lidské literatury. Většina mu nedělala problémy, ale vždy když projížděl oddíly, které lidé nazývali „krásnou literaturou“, měl menší či větší potíže. Hemžilo se to tam výrazy jako: láska, nenávist, přátelství, mateřská láska, zrada..ještě tak dovedl vše shrnout do množiny „emoce“, ale to bylo tak vše. Víc nesvedl. Irchail si nedovedl vysvětlit, proč vždy, když prochází krásnou literaturou a zejména poesií, má problémy technického rázu. A protože byl zvyklý vždy všemu přijít na kloub, chtěl na to přijít i tentokrát. Chtěl se dovědět, proč jsou lidé schopní kvůli lásce vlastní skartace, nebo proč se jedinci stejného druhu mezi sebou vůbec rozbíjejí. Byl si však vědom, že sám odpověď nenajde. K tomu by potřeboval lidský mozek. Minimálně k tomu, aby ho oskenoval. S tím potom mohl pracovat dále. Se svým nápadem se svěřil svému nadřízenému. Ten však pro to neměl pochopení. Celou akci označil jako nesmyslnou a nanejvýš nebezpečnou. Irchail tomu příliš nerozuměl, ale dělal i nadále svoji práci. A tak pročítal mimo jiné beletrii. Svého plánu se však nevzdal. Svěřil se s ním dvěma kolegům, kteří pracovali na obdobných problémech. Zpočátku mu nevěnovali pozornost. Ale jen do chvíle, dokud je nepoprosil, zda by si mezi sebe nerozdělili některé oddíly poesie. Chtěli kolegovi pomoci, tak mu vyhověli. Začali mít problémy stejného rázu jako Irchail. Nikdy nic podobného se jim nepřihodilo. Nevěděli proč a jak, prostě prahli po vysvětlení. Po nějaké době se přiklonili k Irchailovu plánu. Pracovali na tak vysokých postech, že vydat se na cestu k Zemi nebylo nemožné. Stačilo mít dobrý plán a konexe. To vše měli. To, že ostatním neříkají pravdu,ale jen polopravdu, si ani sami neuvědomovali, natož okolí, nikdo je nepodezíral. Hertlisové neuměli lhát.
A tak tu teď Irchail stojí, v rukách dítě. Musí ho rychle odnést do jejich lodi, rychle naskenovat jeho mozek na svůj, děťátko vrátit a rychle domů, aby nevzbudil podezření. Ještě netuší, že přináší naději i zkázu zároveň.