Kámen
Horká hustá hmota, jsme celek, převalujeme se, točíme ve víru, prolínáme svoje hranice. Hranice? Ne, nic nás neodděluje, jsme spojení, dokonale spojení. Tvoříme jednotu, uvědomujeme si svoji velikost, sílu a stabilitu. Obsahujeme vše, co kdy bylo a co kdy bude. Dohasínají v nás odlesky hvězd, sluncí, která se z nás kdy oddělila. Roníme slzy za ty, kdož se odštěpily a vychladly na dlouhé pouti vesmírem. Cítíme jejich osamělost a touhu spojit se. S láskou a pochopením je hýčkáme ve své mysli. Oni však umírají, stárnou, propadají se do nevědomí, nicoty a zapomnění. Na prachu jejich kostí vzniká život.
Cítím, jak sám zanikám a vytrácím se. Hluboce se mě dotýká plížící se samota. Uvědomuji si svůj chlad. Nejsem schopen ovládnout vlastní formu a tvar. Jsem uvězněný a spoutaný v pevném skupenství. Vzdaluji se od celku a s bolestí sleduji vytrácející se jednotu, rozvahu, pořádek. Začínám si být vědom sám sebe … ach, jak těžce se to rozpíná uvnitř, od míst, kde jsou ještě zbytky tepla a klidu. Nechci být vytržen, odcizen a zapomenut. Nechci být pohlcen v čase. Čas na mě dopadá s takovou silou. Tak neúprosně. Stále však vím, kdo jsem, ano najednou si uvědomuji „kdo jsem“, vím o sobě vše. Cítím, jak se můj povrch rozpadá, jak se drolí a odděluje. Každým okamžikem jsem víc a víc sám. Chvilku po oddělení každé mé součásti, jsem s ní ve spojení. Vnímám její zoufalství a bezradnost, strach. Poznaly vše, byly u zrodu vesmíru a končí svůj život chladné, bezvýznamné a v zapomenutí. Vím, že i můj osud bude podobný. Jaká ironie, byl jsem součástí nezměřitelného celku a umírám rozdroben na množství „já“ dohasínajících pospolu a přitom tak o samotě. Co semnou bude, až už si nebudu schopen vybavit, kdo jsem, až budu ležet v prachu, sám, neschopen pohnout se? Najednou si uvědomuji, jak krátká a pomíjivá byla moje existence.