Válka jako sport
Války považuji za nejodpornější a nejstarší sportovní disciplínu. Je to totiž klání, které se neřídí žádnými pravidly. Za nejhorší skutečnost považuji takt, že vyzývatel nemusí čekat na to, až se najde nějaký soupeř. Může napadnout kohokoliv, kdo se mu právě znelíbil. Napadený je vtažen do konfliktu, aniž by měl zájem o hozenou rukavici. V boji samotném je pak nejmarkantnější absence sudích či sekundantů. Není nikoho kdo by stíhal unfair zákroky. Naopak, čím více podlostí a úskoků, tím větší naděje, že zasadí rány, ze které se její obět nevzpamatuje.
Řídí-li se boj pravidly, může se šikovný stratég připravit na reakci svého soka. Ve válce to možné není. Prohrávající a krvácející hráč nemá možnost důstojného odchodu z Martova pole. Naopak, vítězící strana nemusí brát na důstojnost soupeře žádný ohled. Neplatí dokonce ani timeouty. Kuriozitou války bývá často i fakt, že ani samotný vítěz nezíská zhola nic. Taky mi chybí, že ve válce nelze ani přibližně odhadnout délku jejího trvání. To musí doslova udolat i velmi zaníceného fanouška – pozorovatele.
V jednom válčícím týmu může bojovat hned několik týmů současně, pod jedinou vlajkou. Kdo by chtěl pořádat válečnický turnaj, má zkrátka smůlu. AŤ to vezmu z jakékoliv
strany pohledu, soupeři jsou suma-sumárum vždycky jenom dva.
Naproti tomu kouzlo sportu spatřuji v tom, že svoje ceny může mít i druhé, třetí a další místo v pořadí. Jak z mnoha případů víme vítěz válečného konfliktu po 2. světové válce, získalo poražené Německo daleko víc, než vítěz války – Rusko. Toto je novější, jistě však ne ojedinělý případ.
Miloš