O válkách
Válku vymysleli muži. Miliony let starý instinkt je nutí neustále dobývat nová území, aby zajistili blahobyt svému rodu. Muži, kteří se chtěli stát velkými a v moři dějin nezapomenutelnými, vždy táhli světem s vyzbrojenou armádou. Možná je pro ně záležitostí ekonomickou, ale pro obyvatelstvo napadené země tragédií a důvodem k nenávisti. Boj je měřením sil, hra, ve které jde o život, o to, co je pro člověka nejcennější. Zabití zřejmě dodává pocit výsostnosti vlastní nadřazenosti a především moci. Opravdové moci nad člověkem, který se zdá být momentálně slabší.
Zdá se neuvěřitelné jak je možné, že začátkem 21. století může být opět rozpoutaní válka. Válka dobyvačná, ospravedlňovaná teroristickou akcí, o které dodnes nikdo pořádně neví, kdo ji zorganizoval. Nebo to snad i ví, ale žádná konkrétní data není ochoten sdělit. Americký představitel mluví o odvetě. O odvetě trhovcům, ženám, dětem ve vzdálené zemi? Nedávno jsem náhodou shlédla v televizi záběry na zajaté americké vojáky (i ženy), jejich zoufalé a zděšené pohledy říkaly jasně: „Jak je možné, že mi ten, kdo mne sem poslal, nepomůže? Proč mi nespěchá na pomoc?“ Válka v Iráku je vedena a předváděna jako filmové představení. Zástupy reportérů u každého vojenského aktu , žhavých zachytit každou podrobnost. Kamery a fotoaparáty jak vyvalené oči supů, čekajících na svoji hostinu. Pohoštěni nakonec jsou diváci komerčních televizních kanálů. Kde je iluze a kde realita?
Americké trhy jsou v současné době zahlceny nadprodukcí. Co takhle vnutit někomu vlastní výrobky, které již nejsem schopen spotřebovat a ještě si za to nechat draze zaplatit a získat nové zdroje nafty. Země, která na svém území od války Severu a Jihu válečný konflikt nezažila, neustále provokuje a napadá vzdálené státy, které chce přesvědčovat o své neomylné demokracii.Většina Američanů je zaměstnána ve zbrojním průmyslu, u vojska a ve výzkumných ústavech zabývajících se vývojem zbraní všeho druhu. I tuto nadprodukci je třeba vyvézt a možná je Irák ta pravá země, kde se to podaří.
Často se nyní mluví o nerovnoprávném postavení žen v Iráku. Proč chce Amerika někomu říkat jak to má být správně? Proč by měl každý žít v jakési demokracii řízené Američanem, když by chtěl a umí žít podle rodových zvyků ve svém náboženství a kultuře, i když je to mnohokrát z pohledu Evropana kruté a nepochopitelné.