Jsem vir
Jsem vir. Jako správný vir čekám na příležitost. Zatím čekám , ale můj čas přijde. Mým domovem je krevní řečiště v dobře živeném lidském těle. Je to nádherné nechat se unášet přílivem teplé tekutiny. S každým stahem srdečního svalu přijde příliv. Zatím jsem neměl příležitost k růstu. Moji rodiče mě poslali do světa, když jsem byl ještě hodně malý. V oblasti člověka, kde jsem přišel na svět, naše populace právě zaznamenala explozi. Už nebylo místo pro další viry. Rodiče a všichni moji blízcí zahynuli společně s umírajícím člověkem, ale já žiji dál.
Musel jsem být statečný a moje pokusy obsadit nového nosiče nebyly zprvu příliš úspěšné. Porcelán umyvadla je příliš kluzký a já tak nepatrný. Ale povedlo se. Můj člověk přišel. Hned jsem poznal, že je to ten pravý. Měl slabou imunitní soustavu a třásly se mu ruce. Pořád něco huhlal jak ho všichni štvou a bylo mu jedno kam sahá. To byla moje velká chvíle, hned jsem se k němu připojil. Mám ho moc rád. Je to dobrý člověk.
Už mě to čekání začalo zmáhat, ale najednou se něco začalo měnit. Srdce změnilo svůj rytmus a pohupování v řečišti se zvrtlo do jakéhosi poskakování. To se mi ani trochu nelíbilo, musel jsem začít s novou strategií. Hned jsem se začal množit. Moji malí soukmenovci byli zpočátku slabí, ale člověk byl zatím ještě výživný. Potřeboval jsem dobře vyzbrojenou armádu. Naše vojska byla brzy dobře připravena obsadit celou oblast mého člověka. Je nás stále více a máme celé území pevně v rukou a pod kontrolou. Z domácích už asi nikdo nepřežil. Naši průzkumníci jsou všude. Naše území je jisté, už se nám nemá kdo stavět na odpor. Nyní se můžeme v klidu množit, je nemá stále víc a víc. Myslím, že přichází období populační exploze. V našem člověku už není místa. Budeme muset naše nejmladší potomky poslat do světa, aby se poohlédli po jiných lidských tělech, která by se dala obsadit a využít. Náš svět – člověk zaniká, ale naše děti přežijí, jsou naší nadějí, naším pokračováním.