Ještě nepřišel čas
Ledový vítr zkoumá skuliny ostrých výčnělku skal, zalézá do všech koutů, pátrá a hledá, kdy by dál ničil a sténal v koutech, s burácením hledá živou duši, co se ještě skrytá někde krčí a čeká, až na chvíli vítr utichne.
Tato zem je však pokryta ledem, chlad přivál studené závěje co víří vzduchem a jako mlhavý závoj se opět snáší k zemi s tisíci vločkami, které se drobnými záblesky vzdáleného Slunce občas zatřpytí. Skály mezi sebou promlouvají vysokými i dutými zvuky svých studených těl, tvoří smutnou melodii tohoto světa.
I přes chlad je však cítit proud energie, co pulzuje a dotváří obraz skalistých míst. Je silná, vládnoucí a magická, jakoby přišla z jiných světů. Toto místo, skála lišící se barevností, tvarem i svou mohutností, je její oblíbené. Staré nápisy lemují okolí v dávných dobách vytesané, snad neznámými bytostmi stvořené. Stojí tu snad zapomenuty, nikým nespatřeny, nebo čekají na svého hrdinu co porozumí? Mluví o pravdě, nebo snad jsou varováním pro dobu temna?
Vítr utichl, jakoby očekával odpovědi v temném koutě světa. Skála však dál pulzuje svou energii, mohutně se vzpíná do černé oblohy a ponechává si tajemství pro sebe.
Přece jen z povzdálí paprsek světla si našel místo pro svůj jas, neúnavně proniká skrz temnotu i skálu a sílí, už ozařuje schody v okolí tohoto místa. S neuvěřitelnou lehkostí se skála pohne a otevírá se. Místo září světlem. V pozadí se vynořil stín. Velký, statný, mrazivý. Je nehybný, čeká. Stín vykročí dopředu, zrakem protíná tmu, pátrá. Osvětlená postava vypadá jako muž, dlouhé paže i nohy rozkročené, oblečen do kožešin, však obličej lidsky nevypadá. Ostré výčnělky kolem hlavy, snad maska. Postava zkoumá okolí s vážným výrazem ve tváři.
Náhle se ozve dětský pláč, vycházející zevnitř skály. Bytost ihned zmizí za hlasem. Pláč utichá, jen proud světla zůstal. Ticho.
Tmu zkoumají oči. Oči muže – bojovníka. Nevnímá ledové počasí, ostrý vítr, který opět zápolí se sněhovými vločkami, strhává mu plášť z ramen, muž čeká. Také uslyšel hlas dítěte, nyní je nedočkavý, plný radosti, očekávání, nervozity a napětí. Konečně. Po dlouhém namáhavém putování kde bloudil ve skalách, nocoval s divou zvěří, bil se o život … Teď je promrzlý, hladový, ale živý! A našel to, co hledal.
Muž vykročil ze stínu a opatrně se přibližuje k jeskyni. Rozhlíží se, ale už má jeskyni na dotek. Opatrně vchází dovnitř. Jde za světlem, smysly napjaté. Ve skále necítí chlad, dokonce má příjemný pocit tepla. Jde neslyšně dál a ocitá se v kulaté místnosti. Stěny jakoby samy vytvářely teplo a světlo. I cizokrajná vůně je příjemná. Je to malý svět, který měl člověk možnost spatřit.
Konečně uviděl dítě. Spokojené a spící, zavinuté v přikrývce, chráněné před světem, odkud muž přišel, před zimou, neutichajícím větrem a lidskou zlobou. Dítě patří jemu, jeho rase, jeho lidu. Opatrně je vezme do náruče a spěchá k východu. Nikdo ho nepronásleduje. Muž vyběhl ven, opatrně sešel kluzké schody, když tu ucítí bodnutí strachu, nepříjemný pocit jej nutí ohlédnout se. Nemýlil se. Temná postava u jeskyně stojí nehybně, jen se dívá a hrozí pohledem.
„Je moje“ křikne muž s dítětem v náručí. „Vrátím ho mému lidu, ty na něj nemáš právo“. Hrdina je rozhodnut bít se o život. Náhle v hlavě ucítí bolest a slyší uvnitř hlas, stín – postava nemluví, přesto muž rozumí slovům neznámého. „Jen si jdi a znič další duši ve svém světě. Ještě neskončil váš čas, ničíte sebe a Zemi, plýtváte dary přírody i myšlenkou. Moc zla cítím. Toto dítě mohlo vyrůstat v našem světě, mít volnost, klid v duši. Jdi a nepromarni čas, který vám zbývá. Využij ho moudře. Já se vrátím“.
Bytost i slova zmizela, bolest ustoupila. Jeskyně byla opět tmavá, chladná, temná. Ledový poryv větru probral muže z otupělosti. Ještě jednou se podíval na skálu ve tmě, sevřel spící dítě v náruči a rázně vykročil domů.