On
Milovala jsem ho tou největší a nejčistší láskou, ale on o mne nestál. Byla jsem zoufalá a stále jsem si říkala, že bych dala cokoliv na světě, kdybych jeho lásku získala.
A tak se jednou stalo, že když jsem tak snila o svém princi, ucítila jsem přes okno něčí ohled. Byl velmi smutný. V tom zaklepal na dveře a poprosil o nějaké jídlo. Zželelo se mi ho. A jak byl tak shrbený, pocítila jsem s tímto ubožákem lítost. Jak tak plyne čas a člověk si nemá s kým popovídat, pověděla jsem mu o svém trápení. Pousmál se a najednou byl nějak mladší. Ještě chvíli zůstal a pak odešel. Za nějaký čas jsem na tuto příhodu zapomněla.
Za pár dní jsem potkala svého „prince“, jak se vede s nejhezčí holkou z naší vsi. Byla jsem smutná. A jak jsem šla lesem domů okolo našeho potoka, všimla jsem si dvou kamenů. Byly si podobny jako vejce vejci. Každý stál na jiném břehu, ale jakoby patřily k sobě.
Asi za týden byla u nás ve vsi tancovačka. Každý se na ni těšil. také i já. Vzala jsem si své nejlepší šaty a šla do hospody. Byl tam i Vojta, tak se můj princ z pohádky jmenuje. Ale ten si mne ani pohledem nevšiml.
Najednou stál přede mnou muž, který nebyl z naší vsi a žádal o tanec. Měla jsem pohled jen pro svého Vojtu a hlavou se mi honila myšlenka, že bych dala vše pro jeden tanec s ním.
„Dáte cokoli za jeden tanec s NÍM?“ Zeptal se cizinec a já byla celá užaslá, že přečetl na co jsem právě myslela.
„Cokoliv, řekla jsem“.
„Tak mi do roka dáte, co Vám bude nejmilejší a nejdražší“!
„DÁM, řekla jsem, aniž bych zvážila slov.
A jako mávnutím proutku stál tento cizinec u dveří a z jeho pohledu jsem pochopila, že je to ten stejný člověk, který byl před časem u nás.
Byly jsem jako ve snách, protože najednou přišel pro mne tančit ON. Celý večer jsme pak tančili jen spolu. Točila se mi hlava štěstím. Byla jsem jako omámená. A tak mne doprovodil domů a ….
Zanedlouho jsem zjistila, že budu chovat. Byla jsem šťastná i přes to, že Vojta o otcovství nechtěl ani slyšet. A tak jsem si i přes to řekla, že děťátko vychovám sama. Narodil se mi chlapeček. Byl to můj malý Vojtíšek. Moje největší radost.
A pak jsem jednou šla s Vojtíškem v náručí okolo potoka, když v tom se přihnal strašný vítr a liják a břeh, po kterém jsem šla, se utrhl a já s dítětem v náručí jsem spadla do rozvodněného potoka. V tom jsem si uvědomila, že to je trest a že musím za něj zaplatit. Za takovou hloupost, jakou byl tanec s NÍM. Zanaříkala jsem a jak mne tak voda unášela, vyrvala mi Vojtíška z náručí a já křičela, že raději zemřu, než bych mu ho obětovala. V tom jsem cítila, že se můj kabát o něco zachytil. Byl to ten kámen na levém břehu. Chytila jsem se ho a jak jsem naříkala nad ztrátou svého syna, uviděla jsem toho cizince, jak se usmívá a drží v náručí mého syna. Byl na opačné straně potoka, kam ho také unášela voda a on se zachytil o ten druhý kámen.
Uvědomila jsem si, že láska k bližnímu je to nejdůležitější, že snad má ochota pomoci tomuto muži zmírnila trest za mou marnivost. Byl to můj zachránce a člověk, který mne naučil vážit si nejen sebe, ale i druhých.
A tak, abych mu nemusela obětovat syna, vzala jsem si ho (n e b o o n m n e?).