Žena & had – Final Fantasy
Za poslední desetiletí se Karakumská poušť rozšířila takovým tempem a tak daleko, že pohltila téměř celé území kontinentu. Výjimkou zůstala ušetřena jen nejchladnější severní část, kde hledaly útočiště milióny těch, kteří stačili utéci ještě včas.
A pak jednoho dne došlo k onomu nečekanému objevu: při pravidelné hraniční kontrole narazila skupinka vedců na táhlý tenký šlahoun pásu oázy, který se ze zcela záhadných příčin začal šířit jižně od posledních zbytků tropického pralesa. Pás se neustále prodlužoval – prazvláštně a zcela proti všem fyzikálním zákonům si razil cestu napříč nezměrnou pouští. Vegetace byla tak bujná a šťavnatá, že nejen dokázala čelit náporům suchého větru, ale jako by jej absorbovala a dokázala přetvořit v další sílu na své další rozpínání.
Celá záhada okamžitě vyvolala spousty průzkumných akcí. Ale ty se zdály vyvolávat spíše negativní efekt: kdykoli vědci během dne kroužili u posledního nejčerstvějšího a právě zrozeného kusu oázy, jakoby se její růst zastavil. – V temnotě noci však vše pokračovalo svým obvyklým způsobem.
Proto nakonec po mnohých přípravách zasadili do pouště, nejblíže mládému jižnímu cípku, sérii ultrafialových čidel, napojených na kamerový systém.
Vše bylo připraveno a zbývalo jen čekat.
Uprostřed nejhlubší noci se ozvala čidla, zachycující pohyb. U několika obrovských monitorů se shromáždila pětice vědců, která měla službu. Nejdříve nebylo vidět nic… Ale po nějakém čase se porost v oáze rozvlnil a před zraky konsternovaných vědců se objevila – žena. Obrovská žena s dlouhými vlasy, které jediné halily její nahou postavu. Žena vykročila zcela jistě a odhodlaně, jakoby přesně věděla, kde má být následující krok. Sotva opustila čerstvou zeleň a udělala pár stop do pouštního písku, znovu to kolem zašumělo. Ale tentokrát to nebylo listí. Bylo to spíše zvláštní hluboké a pravidelné syčení. Dříve než si všichni vědci svoji asociaci uvědomili, ztělesnila se před nimi v plné opravdovosti: ženu následoval zlatý had.
Oba postupovali pomalu do pouště.
Pak – zhruba kilometr hluboko v poušti – se náhle zastavili. – Bylo nesmírné, hluboké ticho. I syčení na okamžik ustalo. Vzápětí se však ozvalo znovu. Nejdříve mírně, táhle, v pomalých intervalech. Žena se otočila zpět, takže teď stála čelem k hadovi i nachystaným kamerám.
Syčení už dospělo k obrovské intenzitě a pravidelné rychlosti, do které žena začala extaticky tleskat a dupat pravou nohou, široce rozkročena.
Pak se had – za stálého syčení – dal do pohybu. Před ženou se ještě na chvíli zastavil, jako by ji zblízka pozorně prohlížel – a pak se začal pomalu otáčet kolem její levé nohy. Ještě jednou se krátce zastavil u ženina otevřeného lůna, z nějž vytryskl pramínek temné tekutiny. Začal se v rytmu tleskání otáčet vpravo i vlevo a v tomto rytmu pozvolna nořil svou hlavu mezi velké, chvějící se pysky. Žena začala zpívat s tak obrovskou mocí, že si zkoprnělí vědci teprve uvědomili na co hledí. Úžas na jejich tvářích se však měl ještě stupňovat. To se totiž z ženina lůna začal řinout takový proud, že jí stékal po obou nohou a po hadovi, dole tvořil obrovskou, rozšiřující se louži, kterou žena svým pevným dupáním rozstřikovala daleko do všech stran… Celý rituál trval snad hodinu, když žena náhle ustala. Had se vysunul a zůstal nehnutě ležet před ženou, až se – k dalšímu obrovskému úžasu vědců – oba začali ztrácet v neskutečném množství rostoucí vegetace v místech, kam dopadla její voda. Pak už nebylo nic vidět. Jen zeleň a zeleň.
Vědci, jako by se právě probudili, okamžitě vyrazili k místu, kde se celé divadlo před chvílí odehrálo. Přes všechno úsilí však nebylo ani po ženě, ani po hadovi, nejmenší stopy.
Tím však celá věc neskončila, i když od té doby se oáza už nerozšiřovala a ani žena s hadem se víckrát neobjevili.
Když však vědci zjistili, že rostliny jsou nejedovaté, ba naopak nesmírně výživné, odvážili se k prvním zkouškám jejich konzumace.
A tady jako by celé úchvatné drama dosáhlo svého největšího vrcholu. Neboť ženy, které rostliny pozřely, získaly tutéž schopnost jako ona první, neznámá žena. A tak se dvojice, oddávající se sobě v odlehlých částech pouště, staly pramenem – doslova a do písmene – nového života. A kontinent byl zachráněn.