Setkání s monstrem

Byl pozdní večer. Nezvykle teplý na tuto roční dobu. Slunce zapadalo v barevných tónech do černých mraků rámujících obzor. Větrná oblaka měla žlutou a nazelenalou barvu místy přecházející do modré. Šeřilo se. Po cestě uprostřed horské krajiny kráčel poutník. Dlouho již nepršelo. Její povrch byl ztvrdlý a prašný. Hnědý prach vířil při každém kroku, pokrýval i jeho šat jak se bosé nohy bořily do jeho vrstev. Cesta se zvedala a zase klesala, zatáčela v mírném oblouku do řídkého dubového lesa.

Byla už hluboká noc, když se Carolan dopotácel k okraji Artikové strže. Cítil se vyčerpán, téměř na konci svých sil, ale žád naděje, obrovské zvědavosti a touhy konečně spatřit ono nepopsatelné, jež znal jen ze svých snů, mu dodávaly nesmírné množství nové energie. Neváhal proto dlouho a začal sestupovat strmou kamenitou stezkou na dno kaňonu. Ledový vítr jej každou chvíli srážel na kolena a jen temný odlesk Hvězdy od protější strany mu dával tušit, kde by mohla být cesta.

Jen jednou za sto let tu otevírá země svá tajná podzemí, kde ze skal vystupují skřítci, kteří tam skrývají svá bohatství, získané jejich trpělivou praví v tvrdých skalách. Jen jednou za sto let, v noci, kdy posledního dubna končí čarodějnice své reje a předávají vládu zimy královně jara Vesně. A kdo tam vstoupí, překvapí ho únava a upadne do hlubokého spánku. A právě jeden skřítek u studánky ztratil svůj zlatý klíč ke svým pokladům.V této noci plné kouzla spěchala dívka se svým chlapcem přes zalesněnou stráň domů. Cestou našla klíč, který patřil jednomu ze skřítků. Ten je spatřil a pozval je, aby s ním vstoupili do jejich skalní řeše. Dívka se zprvu ulekla, ale zvědavost byla silnější než strach. Chlapec ji varoval před tímto krokem a snažil se ji přesvědčit, aby se s ním vrátila domů. Zlatý klíč však zůstal u chlapce a dívka nakonec šla se skřítkem.

Milovala jsem ho tou největší a nejčistší láskou, ale on o mne nestál. Byla jsem zoufalá a stále jsem si říkala, že bych dala cokoliv na světě, kdybych jeho lásku získala.

A tak se jednou stalo, že když jsem tak snila o svém princi, ucítila jsem přes okno něčí ohled. Byl velmi smutný. V tom zaklepal na dveře a poprosil o nějaké jídlo. Zželelo se mi ho. A jak byl tak shrbený, pocítila jsem s tímto ubožákem lítost. Jak tak plyne čas a člověk si nemá s kým popovídat, pověděla jsem mu o svém trápení. Pousmál se a najednou byl nějak mladší. Ještě chvíli zůstal a pak odešel. Za nějaký čas jsem na tuto příhodu zapomněla.

Ledový vítr zkoumá skuliny ostrých výčnělku skal, zalézá do všech koutů, pátrá a hledá, kdy by dál ničil a sténal v koutech, s burácením hledá živou duši, co se ještě skrytá někde krčí a čeká, až na chvíli vítr utichne.
Tato zem je však pokryta ledem, chlad přivál studené závěje co víří vzduchem a jako mlhavý závoj se opět snáší k zemi s tisíci vločkami, které se drobnými záblesky vzdáleného Slunce občas zatřpytí. Skály mezi sebou promlouvají vysokými i dutými zvuky svých studených těl, tvoří smutnou melodii tohoto světa.

Když byste, kamarádi moji, hledali na mapě vezdejšího světa podobnou zemi té, o níž vám chci vypravovat, sotva byste měli štěstí. Ani rozžatá lampa za bílého dne by vám nebyla moc platná.Ta země už odedávna byla hýčkána, místní obyvatelé byli bohatí a silní, a král – hotové dobrotisko. Poddaní dávno zapomněli jeho pravé jméno, a že měl o svůj lid mimořádné zásluhy, říkali mu Ludimil.Jenže, jak říkají staří lidé, všeho dočasu.

Příběh, jež krev v žilách rozehřeje,
touhu žit rozdmychá a
podceněnou sílu a potřebu něhy
připomene.
Déšť již utišil svůj pláč a krůpěje nářku proměnil v měkkou náruč sněhových polštářku, jež pomohl mu utkat vítr. Déšť pochopil, že k Tvým nohám neskládám oběť jež zemřít by měla, ale přináším Ti vzácný dar a spolu, tedy s větrem, otevřeli v mlhovině bránu a já vstoupil jsem do říše Tvé a prosím vyslyš slova má.

Jay pomalu sestupoval po strmé stezce, opatrně našlapoval, aby si nezvrtl kotník a po celou dobu přemýšlel, jak se z blahobytu a zavedeného života ocitl tady, v málo dostupných horách, u kmene, o němž v životě neslyšel, u kmene, kterému měl pomoci a on, i když zde byl dlouhou dobu, stále nevěděl jak. Nakonec si lehl do jemné travičky, vystavil obličej slunci a odpočíval.
Už jako malý chlapec měl zvláštní dar. Nejen že měl absolutně vyvinutou intuici, takže uposlechl-li svého vnitřního hlasu, vždycky udělal dobře, ale také měl vidiny. Obvykle se to týkalo závažných rodinných událostí, kdy se díky těmto vlastnostem dokázal vždy neomylně rozhodnout. Někdy vstoupil do místnosti a viděl v ní lidi oblečené starodávným způsoben, které nikdy jindy nespatřil. Někdy jeho vnitřní zrak směřoval do budoucnosti. Zprvu byl vždy zmaten, dokonce se ii bál, ale pak si přivykl.

Šatrach stál rozkročen, za zády měl stěnu skalního chrámu a těšil se, až to skončí. Ze srdce nenáviděl scénu, která se opakovala pravidelně jednou za třicet let. Tedy přesně jednou za deset tisíc a sedm set třicet dva dnů. Tehdy se vyšplhal ke skalnímu chrámu nejsilnější z vesničanů, kteří obývali náhorní plošinu vklíněnou mezi vysoké horské štíty, aby Šatrachovi odevzdal dar. Šatrach pokaždé ukázal na kamenný schod u svých nohou a snažil se nedívat vesničanovi do tváře. I když to dělat vlastně musel, protože byl prvotřídně cvičeným bojovníkem a podle toho, co zrcadlil obličej lidských bytostí, se nejlépe poznalo, zda bude muset bojovat a jaké síly k tomu bude zapotřebí.

Konečně stál před vchodem. Kenneth ani chvíli nepochyboval, že je to tady. Ten vchod musel být zde. Mnohokrát se mu o tom zdálo, jak se ve snu pohybuje směrem dovnitř. A přestože okolí nepřívětivě vyhlíželo, všudypřítomné zlověstné ticho, ostré vrcholky hor, rozbouřený vítr a našedlá obloha všudy vůkol, nic z toho nenasvědčovalo o tom, že by tady mohl být život. „I když život, může být život něco tak nelidsky uvažujícího“? Těžko říct. Ale Kenneth o tom už nepřemýšlel. Už vykročil vpřed a věděl, že není cesta zpátky.
Všechno to začalo dávno před tím…